Právo nálezce - Stephen King
Originální
název: Finders Keepers
Překlad: Linda
Bartošková
Nakladatelství:
Beta – Pavel Dobrovský
Rok vydání: 2015
Počet stran: 334
Právo nálezce je
v pořadí druhým dílem z volné detektivní trilogie s Billem
Hodgesem. Tentokráte je hlavním záporákem Morris Bellamy, fanoušek číslo 1
jednoho věhlasného spisovatele Johna Rothsteina, který už ale dlouhou dobu nic
nepublikoval. Na Morrieho vkus až moc dlouho…Morris proto neváhá a
s bandou kumpánů se vydává do Rothsteinova domu, aby mu ukradl tajné
zápisníky, o jejichž existenci je skálopevně přesvědčen. To, co se v domě
a následně poté odehraje, ovlivní osudy nejen Rothsteina, Bellamyho, ale i
mnoha dalších postav, které se na scéně objeví až dlouho poté…
Ani nedokážu
slovy vyjádřit, jak moc jsem se na Právo nálezce těšila. První díl (Pan
Mercedes) u nás vyšel někdy v létě minulého roku a Právo bylo (velmi
fikaně) naplánováno na Vánoce. Samozřejmě tudíž nemohlo chybět ani pod mým
stromkem a byla to moje vůbec první čtená kniha roku 2016.
Na Kinga už jste
ode mě mohli slyšet snad tisíce superlativů a předem upozorňuji, že ani
v této recenzi s nimi rozhodně nehodlám šetřit. Spousta lidí byla
velmi překvapená, když King odbočil ze svého osvědčeného žánru, tedy
horor/thriller a zabředl do vod detektivky, ale on je prostě Pan spisovatel a
dokázal by podle mého napsat perfektně i glosu na toaletní papír. Jeho styl je
prostě famózní. Umí výborně pracovat s tempem, dávkuje vám kapitoly právě
tak akorát, abyste po dokončení jedné okamžitě chtěli přečíst další. Jeho
postavy jsou opravdoví lidé z masa a kostí, věříte jim prostě všechno,
fandíte jim, bojíte se o ně nebo je prostě nenávidíte…
Příběh je
tentokráte tak trochu směsicí jeho předchozích děl, ale rozhodně se nejedná o
žádnou vykrádačku. Každá jednotlivá událost je velice originální, jen poukazuji
na to, že kdo už má Kinga načteného, může zde spatřovat jisté podobnosti
s některými předchozími knihami. Tak třeba Morris Bellamy je zkrátka
variací na Annie Wilkesovou z Misery; Peterovi se zase mění psychika
podobně jako Toddu Bowdenovi z Nadaného žáka a takhle bychom mohli ještě
chvilku pokračovat. Základem příběhu jsou tentokráte náhody a brilantní zásahy
osudu – mockrát jsem se při čtení přistihla při tom, že věty doslova hltám s otevřenou
pusou. Pokaždé, když se rozklíčovala nějaká ta záhada, anebo naopak na scénu
vstoupila nová, jsem se musela pousmát nad tím, jaký je King zkušený
manipulátor. Dovede si zkrátka se čtenáři pohrát, a i když je tam těch náhod
opravdu dost, věříte, že by to tak klidně mohlo být…
Toto dílo se
rovněž pyšní až nezvyklým množstvím perfektních hlášek, vět a mnohdy i celých
odstavců, ve kterých je Stephen hrozně moc poznat. Máte taky tak rádi, když
svého oblíbeného autora poznáte na základě několika vět? Já si jsem totiž naprosto
jistá, že kdyby mi někdo neřekl, o čí knihu se jedná a jen by na mě vykřikl: „Sračky jsou hovno!“ – hned bych věděla,
že tohle dokáže vymyslet jenom King!
Závěrem tedy
musím knihu samozřejmě jen doporučit. Opravdu se jedná o jedno
z nejpovedenějších děl, jaká jsem od něj vůbec kdy četla (a věřte, že jsem
toho četla dost). Doporučuji si ale nejprve přečíst Pana Mercedesa, ne že by to
úplná nezbytnost, ale je to podle mě prostě lepší. Už proto, že
v předchozím dílu máte více možností seznámit se s hlavním
vyšetřovatelem Billem Hodgesem, který je v této knize tak trochu na
vedlejší koleji. Rovněž je to důležité pro pochopení posledních pár stránek,
kdy se na scéně znovu objevuje jedna z hlavních postav z Pana
Mercedesa. Musím říct, že konkrétně na tuhle postavu jsem nesmírně zvědavá
v závěrečné části této velmi povedené trilogie. Hodnotím samozřejmě 5/5.
„Kdyby měl tenhle chlapík
morální kompas, ukazoval by v jednom kuse do prdele.“
